Plynové hlásiče se dělí podle plynu, na který reagují. Dnes se nejčastěji používají hlásiče hořlavých plynů a hlásiče oxidu uhelnatého značeného CO (pozor neplést s oxidem uhličitým CO2). Ostatní plyny se v běžných domácnostech nepoužívají, a proto je není třeba hlídat detektory.
Hlásič hořlavých plynů
Hlásič hořlavých plynů je schopen detekovat běžně používané hořlavé plyny jako je propan-butan (LPG), zemní plyn (LNG, CNG) a metan. Není však schopen detekovat oxid uhelnatý (CO).
Základem detekce je takzvané katalytické spalování, které probíhá v detektoru plynu. Pokud se plyn dostane do blízkosti detektoru, změní se jeho parametry a je vyhlášen poplach. Bohužel tato metoda, seč je velmi spolehlivá, nedovoluje provoz na baterie. Proto se plynové požární hlásiče vyrábějí pouze s napájením z rozvodu 230V nebo se síťovým adaptérem.
Dalším zásadním parametrem je umístění plynového požárního hlásiče. Je důležité vědět, zdali je plyn, který chceme detekovat, lehčí nebo těžší než okolní vzduch. Podle toho bude plyn stoupat ke stropu nebo klesat k podlaze. Tam také musíme instalovat plynový hlásič. Bližší informace najdete v článku níže jak nainstalovat požární hlásič.
Hlásič oxidu uhelnatého
Tento plynový požární hlásič se používá k detekci oxidu uhelnatého, jež začne vznikat při poruše na plynových spotřebičích, jako jsou karmy a plynové kotle. Naneštěstí oxid uhelnatý je prudce jedovatý a navíc bez zápachu. Nelze jej tedy detekovat jinak, než plynovým detektorem oxidu uhelnatého.
Princip detekce je založen na elektrochemickém detektoru, který mění vlastnosti při styku s oxidem uhelnatým. Tento princip dovoluje provoz na baterie, proto je instalace detektoru velmi jednoduchá. Oxid uhelnatý je jen o malinko lehčí než vzduch, proto se hlásič oxidu uhelnatého montuje přibližně 30 až 40 cm pod strop místnosti.
Časté chyby při používání plynových požárních hlásičů
Při nedostatečných znalostech problematiky lze udělat spoustu chyb, které zásadně snižují účinnost plynových požárních hlásičů. Některé ze základních chyb lze nalézt zde.
- Chybné umístění plynového hlásiče: plynové hlásiče je nutno umisťovat podle typu plynu, který detekují (stoupá ke stropu nebo klesá k podlaze).
- Hlásič plynu je příliš blízko spotřebiči: plynové hlásiče se montují vždy aspoň 1 až 2 metry od spotřebiče. Přechází se tak náhodným poplachům při mikro-únicích plynu, které jsou vlastní všem plynovým spotřebičům a nijak neohrožují uživatele. V případě malých místností například s karmou, může docházet k falešným poplachům z důvodů malého proudění vzduchu a hlásič je nutno instalovat do vedlejší místnosti.
- Hlásič je nevhodný pro používaný plyn: Je nutné nezaměňovat hlásič oxidu uhelnatého s hlásičem hořlavých plynů. Zásadní rozdíl je také v hlásiči kouře, ten není schopen detekovat hořlavý plyn ani oxid uhelnatý. Detekuje kouř ze vznikajícího požáru.
- Hlásič již ztratil citlivost na daný plyn: jako každé elektronické zařízení i požární hlásiče mají svojí životnost. Je vhodné provádět pravidelný test pomocí vestavěného testovacího tlačítka aspoň jednou za půl roku. Dále je pak vhodné provést test přímo testovacím plynem jednou za 2 až 3 roky.
